Dnes jsou příjmení většinou zbavena významu slova, z něhož vznikla. Příjmení zpravidla dědíme po otci, a tak nás doprovází již od narození. Jak vůbec tato druhá jména vznikla?

Příjmení vznikla postupně někdy v 9. století v Benátkách, kde je nejprve dostávali šlechticové. Během následujících dvou set let se tento zvyk rozšířil z Itálie do Francie, Švýcarska až do Anglie, a postupně do celého světa. V Čechách se příjmení začala objevovat až ve 14. století, ale i zde se na jejich rozmach čekalo skoro dvě stě let. Poté již příjmení začala používat většina obyvatel.

Příjmení však stále nebylo dědičné. Nejprve se příjmení přejímalo například podle označení hospodářské usedlosti či místa domu, kde lidé žili, nikoliv místa jejich narození.

Křestní jména přestala stačit
Dříve lidé používali jen křestní jména. Ty však postupně přestala stačit, neboť se neustále opakovala, a tak se každý druhý jmenoval stejně. Na vsi to ještě šlo, tam nežilo mnoho lidí, ale ve městech, kde žilo mnohem více obyvatel, bylo nutné lidi rozlišovat. A tak se ke jménům přidávala i příjmení. Zde se začali lidé rozlišovat podle řemesel (Kovář, Krejčí…), či místa v obci. Další pojmenování souviselo se vzhledem dotyčného (Černý, Dlouhý…) či různého přeneseného významu.

Až vývoj společnosti, který vyžadoval přesnou evidenci osob, dovedl k ustalování druhého jména. Neměnnost příjmení tak byla uzákoněna v roce 1780, kdy císař Josef II. vydal patent o dědické posloupnosti. Od té doby se jména nesměla měnit ani pozměňovat, což bylo doposud běžné. Dědičnost příjmení vlastně vznikla také proto, aby se udržel pořádek ve výběru daní, ale také vojenské povinnosti.

Kolik je dnes v Čechách příjmení?
Podle údajů z registru občanů je více než 257 000 různých mužských i ženských příjmení. Situace se však každým dnem mění, neboť k nám přicházejí cizinci, kteří přinášejí nová a nová příjmení.
Přibývají ale také zdvojená příjmení, což znamená, že si žena nechá své jméno za svobodna, a k němu přijme jméno manželovo.